Reklama
 
Blog | Jan Jílek

Co si tak říkat rodným číslem?

Jak si tak brouzdám po netu, čtu různý tisk, který mě má obohatit v mém chápaní světa. Dnes ráno jsem narazil na zajímavý článek, kde se vietnamské děvče zabývá výslovností vietnamských jmen Čechy.

Moc se mi líbila zmínka na konci, kde se slečna, či paní zmiňuje, že možná je to lepší, než se oslovovat svým rodným číslem. Tedy její bývalá třídní by jim ono osloveni nedoporučila. Jste ńuňasovéMě ovšem nápad zaujal.

Chápu, že dámu s vietnamským původem baví, ale možná ne tolik, jak se domnívám, výslovnost českých ňuňasu, vietnamských jmen. Já jsem na správnou výslovnost rezignoval, spíše nedostatek mého hudebního sluchu. Ona intonace, se kterou vyslovují Vietnamci, Číňané mě uniká. Zřejmě ji pořádně neslyším.

Ale vrátím se k onomu oslovování rodným číslem. Feministky by se nemusely bát přechylování, s přechylováním mají pocit, že někomu patří. Jako zdrobnělina by se molo používat třeba poslední číslo, to za lomítkem, z toho by nikdo neuhádl věk, takže třeba krásnou brunetku s modrýma očima by jeden mohl oslovovat třeba „sto padesát osmičko.“ Akorát, že by člověk nemusel uhádnout jestli gentleman volá policii, či dámu.

Mělo by to své výhody, leč si nejsem jistý, jestli bych si pamatoval třeba čísla všech svých známých. Ale pravdou je a znalci se shodují, dokud lidé neuměli číst a psát, tedy ta většina, tak si museli víc pamatovat. Dobrá paměť má své výhody, ale i nevýhody. Pokud lidé zapomínají, tak většinou všechno. Dobré i zlé. I když, jsou tací, co zapomínají dobré a pamatují si zlé. Touhle dovedností oplývají většinou ženy.

Já už se dávno nepamatuji na tu zrzku se zelenýma očima, co kdysi stála přede mnou ve frontě, na které jsem mohl údajně oči nechat, ale má láska si velmi dobře pamatuje, jaké měla oblečení, ví velikost a dokonce si pamatuje, že jsem jí koukal na prsa. A velmi dobře ví, jak se ke mě zrzka zcela nestoudně natáčela a dělala, že mě nevidí, abych si ji mohl prohlédnout. Což ji bylo málo platný, protože já v tu chvíli myslel na vlast.

Taková paměť se hodí. Tedy jak komu. To, že jsem onehdy ráno vstal, uvařil kafe, umlel lněné semínko, rozmíchal ho s tvarohem a lněným olejem na kaši, a přidal česnek, abychom byli oba zdraví, tohle dobro z mé strany už si nepamatuje. Ale tu zrzku zcela určitě.

Jo, člověk se nezavděčí. Takže pamatovat si rodný číslo dámy. No, mohlo by to mít výhodu, že si třeba zapamatuje člověk její narozeniny, ale na druhou stranu, možná by stačilo si pamatovat jen tu koncovku, protože od určitého věku, je pro mnohé muže si lepší nepamatovat věk dámy. Prý i u feministek a genderových aktivistek. Ale myslím, že už mám život dostatečně těžký, než abych si ho ztížil tím, že budu tyhle skutečnosti nějak dopodrobna zjišťovat.

Teď to budou mít lidé ještě o něco těžší, protože je těch identit víc, málem jsem napsal staromódně pohlaví, a nikdo nebude vědět, co komu vlastně vadí. Za starodávná od určitého času se muž dámy na věk neptal, věděl, že se nesluší pátrat zda je zboží s prošlou lhůtou. To v těch temných dobách, kdy žena byla majetek, jak se dnes traduje.

Akorát mne mate, že v těch velmi popisných románech mnohé ty utlačované ženy, byly popisované jako fúrie, které ovládaly celou domácnost a ten utlačující „pán tvorstva” se zouval už na schodech, nikoliv ze strachu aby nenašlapal v předsíni, ale aby pokornou, utlačovanou fúrii, náhodou při návratu neprobudil. Zřejmě feministky málo čtou.

Vůbec nepopírám, že jsou bité ženy, moje matka patřila mezi ně. Domácí násilí existuje, leč mám takový pocit, že mnohé ženy si díky své paměti o ono domácí násilí mnohdy nehorázně koledují.

Protože někdy ji nestačí říci. „Fajn, tak už si mi to dnes řekla dvakrát, docela si pamatuji, že nemám koukat po cizích ženách.” Po několikátém upozornění, že už ví, co a jak, vzpomínání pokračuje. A tak muž se sebere, pokusí se buď takovou zrzku potkat a když se hledá, tak se najde. Nebo vypění a použije svou fyzickou převahu, čehož potom trpce lituje. Většinou. Některé ženy jednoduše nedají pokoj a nedají pokoj až k tomu domácímu násilí dojde. Díky své žárlivosti.

Protože, nadmíru žárlivý chlap, či nadmíru žárlivá žena, oba plní nejistoty a strachu, dokáží udělat jeden druhému ze života peklo. A v pekle se fakt nic hezkého neděje. Zažil jsem v životě dvě skutečně hysterické, žárlivé ženy, sice krásné, nadané, miloval jsem obě nějaký čas. Ale když spustily, bylo to peklo.

A měl jsem mnohdy co dělat, abych nepoužil svou fyzickou převahu. A když odešly, aby mi daly najevo, že to považují za zasloužený trest pro mne, vytanulo mi na mysli úplně automaticky. „Nejvíce si mi drahá prospěla, když si mne opustila.” Ono totiž existuje domácí násilí, aniž by musela padnout facka. A není to menší utrpení. No nic, feministkám a genderovým aktivistám a aktivistům to stejně nedojde a svět se točí dál. Jo jo.

Reklama