Maso v jámě pod podlahou, pěkně zmrzlé, ale na kamínkách, kamínka musí být, je hrnec s horkou vodou, kde se vaří ono maso, mezitím si ukusuji trochu sobího špeku, protože špek je nejlepší ochrana proti zimě.
Vyhlížím z malého okénka, pozoruji padající sníh, přemýšlím o tom, že mi zapadají pasti, co jsem nalíčil na zvěř. Psi jsou zahrabáni ve sněhu, neboť tažným psům nic takového, jako je sníh, nevadí, neboť ve sněhu jim je teplo. Nejsou to žádní chudáčci, ale pořádní psi, co vydrží celý den běžet, saně táhnout.
Mé sny jsou inspirovány literárními perlami jako jsou „Lovci kožišin, autor Helge Ingstad, kterého jsem v mládí četl a ten uměl navodit tu krásu divočiny, podobně jako James Oliver Curwood, a jeho „Vlčák Kazan,” „Lovci vlků,” či „Bílý tesák” od Jacka Londona a určitě v neposlední řadě Eskymo Welzla, jeho „Třicet let na zlatém severu ”
Sníh ve mě vyvolal vzpomínky, jak jsme vždy ráno, když sněžilo u plavby smetali sníh z krytu a ochozů lodě, dost často byl fakt mráz, ale člověk se zahřál pohybem, nebo pokud mrazy nastaly v takové síle, že ledy plavaly, a museli jsme se uklidit s lodí někam do přístavu, protože na řece kotvit nešlo, neboť by ledy třeba urvaly kotvy a v přístavu, pokud nedorazil ledoborec, se musel osekávat led kolem lodi, aby se borty lodě nepoškodily.
Je zvláštní, jak trocha sněhu dokáže vyvolat jak hezké vzpomínky, tak i nerudnou reakci některých lidí, když padá sníh. Chápu, že je problém v dopravě, mnozí lidé neradi zimu. Ano, také mám raději léto, ale ta romantika severu, plavby, i když byl ten život pro plavce náročnější a lovec kožešin měl své starosti, pokud musel pracně hledat pasti, nebo cestu domů do chaty sněhovou vánicí.
Život byl v těch dobách podstatně náročnější než dnes, kdy se na tu trošku sněhu dívám z oken paneláku, nikam nemusím, teplota je na nule, žádné kruté mrazy. Ani uhlí nemusím nosit ze sklepa, řezat dříví, jako doma v dětství, či opravovat naftová kamna, která jsem míval na člunu, nebo i na některých motorácích, kde nebylo ústřední topení.
Pravdou ovšem je, že pokud bylo dřevo a uhlí, nehrozilo nic víc, než vlastní lenost. Dnes, kdy mám vše na elektriku a ústřední topení, jsem mnohem více odkázaný a s mnohem menší jistotou, než jaká byla v tomhle směru kdysi.
Dost často elektriku vypnuli, ale kamna i tak hřála, pokud si člověk uměl seřídit petrolejku, potmě nebyl, měli jsme doma dvě, stejně jako na lodi byly petrolejové lampy v záloze. Musel jsem toho umět tak nějak víc, než jsem nucen umět dnes. Víc se postarat. Netvrdím, že bych se chtěl vrátit do těch časů, ale zcela určitě bych uvítal i v paneláku tu možnost si udělat teplo jinak než přes ústřední topení, či teplomet na elektriku.
Pochopitelně tím nemám na mysli vytrhat parkety a udělat si uprostřed místnosti ohniště. Byla by to makačka přežít zimu, v téhle konstelaci v případě nouze. Naštěstí mám dost oblečení takového druhu, že bych asi nezmrzl. Ale voda a další potřebné věci, to by opravdu byla potíž.
No, ukončím ono romantické rozjímání, sníh roztaje asi tak do zítra a bude po romantice. A mě zbudou zas jen vzpomínky a romantické představy, jak ženu psí spřežení pustinou, nebo pádluji na kanoi po severských řekách Severního Teritoria Kanady. Jo jo.
