Moc se mi líbil tenhle rozhovor: Jordan Peterson o rovnosti pohlaví, patriarchátu a humrechPak jsem shlédl další jeho videa a říkám si. „Už jsi o tom člověku něco málo zaslechl, pozornost si mu nevěnoval, takže teď je čas.” Pochopitelně si pořídím i jeho knihu „Dvanáct pravidel pro život.” Zatím, jak jsem zjistil vyšla jen ve slovenštině, ale to se mi nezdá jako problém. Tedy číst slovensky.
Možná by bylo lepší si ji pořídit v angličtině, přes Book Depository. Měl jsem vůbec dnes takovou anti náladu vůči politické korektnost a shlédl jsem toho víc. Chápu, že neomarxisté alias sluníčkáři, tyhle názory nemusí, ale já zas nemusím neomarxisty. S čímž se nijak netajím. Jsem docela konservativní. V tom politickém, ale i v lidském smyslu.
Jasně, jsem starý bílý muž, co si myslí, že ne všechno, co postmodernismus přináší, je skvělé a dobré a docela zastávám ty hodnoty, které třeba representuje Edmund Burke. Jako tohle:
„Lidé, kteří se nikdy neohlížejí zpět, ke svým předkům, nebudou brát ohled ani na své potomky.“
Což se dnes velmi často děje. Ženy si pořídí děti, které neznají své otce, své prarodiče, nevědí kdo jsou a odkud jsou. Ty děti neberou ohled pak na své matky, stejně jako na své děti. I když se tváří že jak je milují, tak z vlastní sobeckosti, nedopřejí dětem ani otce, ani prarodiče.
A největší „legrace,” plynoucí z taḱového chování, je to, že ty ženy nakonec tím nejvíc trpí jen ony sami. Pak píší traktáty na téma mužská sobeckost, o kterou se tak nějak zasloužily ony sami svým chováním. Vychovají bezohledné sobce ze svých dětí, ač původně toužily po tom, mít to dítě jen a jen pro sebe. Jenže, jestliže chceme mít všechno jen pro sebe, dáme svým dětem jasný návod, jak žít. Tedy: Jen pro sebe.
Jasně, nedospělé matky, vychovají nedospělé děti. Dospělost nespočívá ve věku, ale mimo jiné v dohlédnutí všech důsledků chování a rozhodnutí, které uděláme. A ne vždy máme možnost ty důsledky napravit k lepšímu. A ne vždy se lehko nesou ty následky a důsledky, těch mylných rozhodnutí, když naskočíme na ten postmodernismus, který hlásá ty neověřené pravdy a slibuje svobodu všem a vlastně ji nedá nikomu.
A najednou zjistíme, že místo osobní svobody, máme povinnost respektovat svobody menšin, jimž nestačí ty práva, která mají ty většiny, ale potřebují ještě další jiná práva. A najednou je všude chaos, kterému zdánlivě nikdo nerozumí,protože všichni mají nárok na všechno, aby se nakonec ukázalo, že nárok vlastně nemá nikdo, mimo té úzké skupiny vyvolených proroků nového stylu života, myšlení a kultury.
Neomarxismus, stejně jako marxismu, tedy ten čínský, či sovětský mají společnou vlastnost. Naprosto bez zábran se pokusí umlčet všechny odpůrce s odkazem na humanitu, spravedlnost a vyšší lidské zájmy. Podobně jako ona dáma v tom videu. Ona nechtěla slyšet Petersona názor, ona chtěla slyšet potvrzení svého postoje a vidění světa.
Chce se na výsluní dostat způsobem, který prostě nefunguje. Odkazem na „právo na štěstí.” Právo na stejný plat. Jen ji nedochází, že sice právo na štěstí a na stejný plat máme všichni, jen ne všichni si ho umíme opatřit. Nikdo nemá povinnost nás učinit šťastnými. A dávat nám spravedlivý plat, ale jen plat, který si umíme vyjednat.
Stejně jako nikdo nemá povinnost dělat šťastným druhého člověka Ani muž ženu, ani žena muže. Což bývá pro mnohé jedince největším překvapením. Ale můžu se chovat tak, že se druhý vedle mne cítí dobře. Pokud pochopím, co ode mne vlastně chce a pokud jsem schopný a ochotný se tak chovat.
Stejně jako, že zaměstnavatel nemá povinnost činit zaměstnance šťastnými, on jim pouze poskytuje benefity, z hlediska prosperity firmy. Jde mu o jejich větší výkon. A do zaměstnání si nechodíme uspokojovat své emoční potřeby, ale podávat výkon. Za ten jsme placeni, nikoliv za to, že se tam cítíme šťastní.
Chápu, že mnohým lidem je nepochopitelné, že pracuji tak nejlépe jak umím, protože mi onen výkon přináší osobní profit a díky profitu i určité uspokojení. Tedy, pokud dělám, co chci dělat a nikoliv, že dělám, co nechci dělat, leč jsem natolik neschopný, že na jinou práci nemám. Všichni máme stejné žaludky, leč ne všichni stejné schopnosti.
Mohu být do určité míry s těmi zcela neschopnými solidární, ale solidarita neznamená sebezničení. A ti méně schopní, sice mohou být nespokojení, ale nakonec zjistí, že i v tom rovnostářském socialismu, pokud se jim ho podaří obnovit, budou zase jen ti na chvostu. Bohužel.
Můžeme rozdělit chudobu rovnoměrně, jak se v socialismu děje, leč i tam se najdou ti, kteří najdou cestu, jak být méně chudí a méně bez prostředků. Nakonec, ti co socialismus pamatují, také vědí, že i tam byla společnost rozdělená na chudé a méně chudé.
Ano, matky samoživitelky, jsou více svobodné, nepodléhají „mužskému útlaku,“ jen jsou jaksi více chudé, než ty ženy, co nejsou sami. Ženy, které nejsou sami, díky svým schopnostem, umí udržovat vztahy, neberou partnerství jako boj s muži, ale jako spolupráci. Spolupráci, kterou je třeba se učit a učit se tak i dospělosti. A muži se té dospělosti, stejně jako ženy musí učit rovněž. Jo jo.
