Reklama
 
Blog | Jan Jílek

Jen tak si jde svou cestou

Občas se dějí věci. Soud osvobodí policajta, co dělal jen svoji práci. Británie neví jak bude odcházet z EU. Pubertální holka ve slušné rodině z ničeho nic spolyká prášky.

Dá se říci, že všechno má pro mne nějakou důležitost, která mne přivede k zamyšlení nad stavem světa. Uvědomuji si, že události nejdou spořádaně za sebou, valí se sem tam jedna přes druhou, přesně tak jak jde život.

A ráno, když mne má láska vezla do blázince, všechno šlo bez potíží, dokonce jsme dojeli, i když už jela na reservu. Báli jsme se, a skoro to vypadalo, že zůstaneme někde v tunelu. Nezůstali jsme. Ulevilo se mi, i když, mohla to být jedna za zkušeností, kterou jsem ještě v životě neměl. Uvíznout v dopravě v tunelu a čekat na odtažení. Na druhou stranu, nemusím mít skutečně všechno.

Mnozí lidé trpí depresemi z toho, že život nejde spořádaně, lineárně, události jedna za druhou. Hezky logicky. O Alan Watts, cituje, ve své knize „The Way of Zen“ jednoho z moderních znalců a učitelů Zenu profesora Suzukiko: „Můžeme myslet logicky, můžeme myslet psychologicky, ale nikdy nebudeme žít logicky.”

Život se děje sám od sebe. Prostě se děje. nelogicky, sám od sebe. A když ho člověk sleduje, nehodnotí, pak vidí, co se děje. Rád se dívám na tekoucí řeku. Řeka si plyne sama bez mého úsilí, díky gravitaci, která funguje sama o sobě. Možná by nějaký vědec vysvětlil, jak se to děje na základě zakřivení prostoru. Nebo působení gravitační silou. Oboje vysvětlení jsou prý správné.

Takže, řeka si teče jen tak, život si plyne jen tak, stačí se dívat a vidíme. Oči, jak říkají zenoví mistři, vidí sami od sebe, stejně tak uši slyší sami od sebe. Nemusíme dělat nic, když chceme slyšet, jen poslouchat. Stejně tak stačí otevřít oči a vidíme.

Kolikrát jsem si říkal, když jsem někam chvátal, že co dělám doma, mohu dělat kdekoliv jinde. Mohu otevřít oči a dívat a stejně tak mohu přemýšlet, nechat tedy mysl myslet. Pokud jsem to udělal, nechal vše být, najednou se i emoce zastavily. Zklidnily se.

Jak jsem psal v jednom blogu. nevím co je život naplno, nevím, co je žít život jako o život. Ale vím, co je jít, pít, sedět, dívat se, nechat volně plynout myšlenky, pozorovat je. Nepamatuji si začátek svého života, neznám jeho konec.

Dokonce nevím kam směřuje. Ale vím, že stačí jít a někam se dojde. Stačí se dívat a něco se uvidí. Mnohdy mi mé úsilí o poznání zamezí myslet, vidět, slyšet. Sleduji-li cíl, zaměření na cíl, mi mnohdy zamezí vidět věci, které vidím když oči bloudí bez cíle.

Rád jen tak těkám očima kolem sebe. Nic nehledám oči se sami zastaví na něčem, co mou mysl zaujme. Jednou mladá žena, jindy neobvyklý tvar hory, nebo věc, co jsem viděl tisíckrát a najednou se objeví něco, zcela nového.

Když jsme v pondělí dopoledne jeli po pravé straně Vltavy, všiml jsem si jak vlastně vypadají domy na levém břehu na Smíchově. Vlastně nikdy jsem si nevšiml, jak jsou u té řeky, ty secesní domy krásné a zajímavé, když na ně svítí takový téměř zlatý šerosvit. Jak je ta čtvrť kompaktní a plynule navazuje na tu mnohem starší krásu Malé Strany.

Má láska mi cestou povídala o Sovových mlýnech, o té umanuté ženské Medkové, co sbírala Kupkovy obrazy, vlastně zakladatele abstraktní malby. Jen tak cestou do blázince jsem dostal fundovanou přednášku jak o Mládkové, tak o Kupkovi. jenom jsem poslouchal a nic neříkal. Nejsem příliš zdatný v oblasti výtvarného umění, hlavně ne v tom moderním. A mezitím jsem se díval na ty domy i ty Sovovy mlýny.

Ale už jen samotná činnost té sběratelky mne zaujala. Dala je dohromady, pochopitelně ne sama, ale jak jsem se dočetl byla motorem celého dění. A díky tomu se zachránilo něco krásného. A vlastně jedna cesta do blázince mi umožnila poznat bez úsilí něco nového, co jsem neznal. Ale tak to v mém životě vlastně jde plynule samo od sebe. Skoro celý život. Jo jo.

http://www.museumkampa.cz/sovovy-mlyny

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama