Vylezl jsem z postele, přečetl pár blogů o tom, či o tom a říkal si, že vůbec neuškodí, se jen tak poflakovat do hlavy si nevalit žádné klíny, ani s presidentem, neřku-li premiérem. Jak jsem si říkal, tak jsem činil. Udělalo mi na duši dobře přečtení si blogu o zapomenutém sochaři od Marka Trizuljaka a následně četba jednoho z fantasy románů od Davida Eddingse.
Byl to náročný týden, zvládl jsem ho, ale za cenu únavy. Občas si říkám, že bych si mohl pořídit poustevnickou jeskyni, někde na poušti, jak kdysi žili pouštní otcové, jak o nich píše Ansel Grün O spiritualitě pouštních otcůTrochu meditovat ve stylu těch mužů modlitby a mít možnost zažít onen šepot Boha, který slýchávali na té poušti otcové.
Anselma Grüna jsem si vždy rád četl, jako takový jistý protipól křesťanské mystiky oproti té východní. Pouštní otcové mne utvrzovali v tom, že jsou způsoby, které se jednoduše nedají nahradit.
Našel jsem další článek, co se zabývá pouštními otci a vlastně si uvědomil, že kdysi, když mi můj učitel a duchovní vůdce řekl, že vždy, pokud budu potřebovat a hledat, najdu vše co potřebuji. Pouštní otcové k době postní. Sice není doba postní, ale Advent, leč si myslím, že i ten druhý odkaz má dnes pro mne svou cenu.
Ono ponoření do ticha i v té panelákové kobce, jak ji kdysi nazvali diskutující na jednom technickém webu, má svou cenu. V tichu člověk slyší sebe sama napřed, slyší svoje myšlenky i slova, setkává se sebou. Uvidí pravdu. Což ne každému vyhovuje. Ale dokud jsem se v životě několikrát neuslyšel, nesetkal se sám se sebou, nikdy jsem nenašel cestu jak dál.
Zastavit se, mlčet, čekat. Jsme většinou přesvědčeni, že musíme být aktivní, čím víc aktivní, tím lepší. Málokdy nás napadne, že některé věci k nám prostě nikdy nepřijdou, dokud se nezastavíme a nepočkáme. Třeba klid duše.
Bolševik měl mnoho pitomých hesel. Jedno z nejpitomějších bylo. „Bojujeme za mír.” Docela dost psychopatické heslo, tak jak někdy psychopati mají ve zvyku ve snaze dosáhnout ze svého hlediska nápravy. Psychopati rozbijí všechno kolem sebe, není-li ona náprava podle nich. Pak na troskách budují „nové a lepší.“
Takže bojovníci za klid duše, uzdravení atd, vždy se dopouštějí zásadního omylu v tom, že se domnívají, že bojem a vítězstvím dosáhnou změny. Dosáhnou, jen chaosu a trosek. Trosek chaosem vzniklých. Pak ti kolem nich musí podstoupit zbytečnou námahu odklizením trosek, kdy se teprve může stavět nové.
Podobni lidem, co napřed zničili své zdraví, aby pak za své zdraví bojovali. Jejich okolí jim říká: „To dáš, nesmíš ochabnout, musíš být pozitivní!” Samé příkazy co je mají podle toho obecného mínění mobilizovat. Já osobně si myslím, že daleko nejlepší je takové chování, které vede v takové situaci ke zklidnění, díky zklidnění hledání možností, jak situaci zlepšit a moc toho kolem sebe nezničit, spíš něco nového, k uzdravení vedoucího vytvořit, postavit.
Jenže takové chování je podle mínění většiny málo aktivní. „Co je to za výsledek, když se jenom zklidním?” Ptají se celí netrpěliví, kdy že bude zázrak. Většinou člověk nemusí nic bourat, stačí je opustit. Neplýtvat bouráním síly. Stejně jako neplýtvat energií na změnu systému. Většinou stačí systém opustit a přejít do jiného, výhodnějšího systému.
Tak, jak konali ti výše zmínění pouštní otcové. Opustili systém, odešli na poušť, sžili se s tou pouští a našli Boha i sebe. Faktem je, že bohatstvím rozhodně netrpěli. Tedy mimo toho duševního bohatství. Duši neztratili a pokud budu parafrázovat Písmo. Kdo neztratí duši, neztratí celý svět.Jo jo.
