Vyprávěl jak ho ten požadavek nemluvení, dodržování ticha zaskočil, jak najednou zjistil, jak je obtížné být v tom tichu být jen sám se sebou, se svými pocity, myšlenkami, obrazy přicházející z hlouby duše.
Ano, pro většinu lidí je požadavek ticha hodně obtížný. Najednou jsou sami sebou, jen tak. Mají možnost si číst, mají možnost přemýšlet, mají možnost prožívat, ale nic z toho jim v tu chvíli, toho požadovaného ticha nevyhovuje.
V tichu k nám přicházejí obrazy, vzpomínky, myšlenky, emoce a pocity. Tohle vše nám vlastně říká, kdo jsem, kdo jsem byl a čím jsem byl. Ne každý unese ten obraz sebe sama, unese své vzpomínky, které se vynořují, aby nás zaplavily svými emocemi a pocity.
Protože jsem vždy rád cestoval a sám a byl opravdu jen sám se sebou někde v tichu a mnohdy i několik dní, protože jsem cestoval pustinou, kde nikdo nebyl, pochopil jsem z jakého důvodu mnozí světci se vydávali na poutě. Hledali Boha, podobně jako hledal Boha můj klient na exerciciích, aby napřed našli sebe sama a skrz sebepoznání i toho Boha.
Putoval jsem, několik dní třeba s nikým nemluvil, (nebylo s kým) a děly se věci. Člověk se musel spolehnout je na sebe, Boha a svého anděla strážného. Mluvil jsem jen v modlitbě. Vzpomínky, obrazy, myšlenky. Než jsem se je skutečně naučil jen pozorovat a nechat odplynout.
Eliášovi se dal Bůh poznat v tichém ševelení vánku.
Tu k němu zaznělo Boží slovo.Řeklo mu: „Co tu děláš, Eliáši?“ Odpověděl: „Planu horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů, neboť synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře, mečem zabili tvé proroky.
Já jsem zbyl sám a činí úklady, aby mi vzali život.“ Hospodin řekl: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem.“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.
Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně, a hle – ozval se k němu hlas: „Co tu děláš, Eliáši?“
Vlastně jen v tichu, beze slov lze poznat sebe sama. Člověk mlčí, poslouchá a najednou slyší sebe sama co mu říká jeho duše. Skrz jeho vzpomínky, myšlenky, obrazy se formuje jeho poznání. Sám sebe se zeptá: „Co tu děláš člověče?” Skrze zastavení svých myšlenek, které pokud pozorujeme, zjistíme stejně jako u našich pocitů, že se zastaví, zklidní, podobně jako se zklidní hladina rybníka, když přestane vát vítr.
Pak je možně vidět svůj obraz jako v zrcadle. Skutečný obraz, nikoliv ten, co si vytváříme jako svou představu o sobě samých. V momentě, kdy pozorujeme sami sebe, přestaneme se srovnávat s druhými, zjistíme svou skutečnou tvář. Skutečnou podobu. Najednou pochopíme, že žijeme v iluzích o sobě samých. Sebepoznání v tichu nenahradí žádné vzdělání, žádné rozumové argumenty.
V tichu mnohé lidi opustí víra v sebe sama. Naštěstí. Protože víra v sebe sama vede k pýše. Víra v sebe sama je důležitá do určitého bodu, od určitého bodu ji musí opustit a spolehnout se na něco většího, než je člověk sám.
Není jednoduché čekat, mlčet, nic nedělat, jen věřit. U každého člověka takový okamžik nastane. A on buď poslechne, či nikoliv. Má-li víru a ochotu, dočká se. Jo jo.
